Nenápadně. V roce 2011 jsme si do rodiny pořídili chladnokrevného mazlíka a zjistili jsme, že je také zapotřebí se mu starat o kopýtka. Sehnat na rokycansku podkováře nebylo snadné a když už jsme jednoho objevili, ukázalo se, že se jeho podkovářský vývoj zastavil před dlouhou dobou. Ne, že by ve starých knihách bylo všechno špatně a že bylo nutné nějak revidovat osvědčené postupy, ale opakované kování našeho "rekreačního" koně na podkovy s hmatcem a s navařenými ozuby mě dovedlo k zamyšlení, zda bych to nezvládl lépe. Dalším a zásadním impulzem byla moje účast na setkání kovářů severských zemí v Norsku, kam jsem jako kovář (zaměstnaný v muzeu), v roce 2011, odjel. V české expozici předváděl kování koní p. Zdeněk Vítek ze Střední řemeslné školy v Jaroměři. A když mě v roce 2012 po prázdninách zavolal, že se na škole otevřel podkovářský kurz, nebylo co řešit. Takže jsem podkovář.

Jistě znáte a nebo potkáte lidi, s jejichž názory na kování / nekování nebudete a nebo nemůžete souhlasit. Mějte na paměti, že i oni mají rádi koně a nebuďte přesvědčeni, že jen ta vaše "víra" je ta jediná správná. Všichni chceme pro ta zvířata jen to nejlepší a ke spokojenému lichokopytníkovi může vést vícero cest, podobně jako do Říma.